STOUPÁNÍ NA HORU

Bylo, nebylo. Vypravila se skupina žen v parném létě roku 2017 putovat po horách, jejichž nejvyšší vrcholky jsou hlazeny slovenským nebem. V této skupině, tu švitořící, tu mlčenlivě rozjímavé při setkávání se s horskými panoramatickými výjevy, bylo i čtvero průvodců naší lesní školky.

V oněch horách, v tepu ženských srdcí a rytmu kroků na cestách, rodily se nápady. Jak průvodkyně Martina připomíná „ženy nepřemýšlejí, zato mají nápady.“ Jeden z nich zněl nejdřív zcela fádně, horsky přirozeně: vystoupit na horu. Na pozadí zdánlivě pouze turistického výkonu tiše plula slova z povídky E. T. Setona.

Netrvalo dlouho, holý kmen nápadu začal kořenit, obrůstat prvními větvemi, některé zůstaly ve stínu hlavních tahounů. Z pupenů se staly listy a nápad se zazelenal a dále sílil. Dostal své jméno.

 

STOUPÁNÍ NA HORU

Projekt inspirován stejnojmennou Setonovou povídkou v překladu Miloše Zapletala, českým woodcraftem. Přispěl ilustrátor Pavel Čech, loňský host LŠ, s drobnými genderovými úpravami.

OFICIÁLNÍ ROČNÍ PROJEKT LESNÍ MATEŘSKÉ ŠKOLY ZA HUMNY pro školní rok 2017/18, v rámci ŠVP “Expedice Za humny”.

Autoři: průvodcovský tým Za humny, ve Vysokých Tatrách v srpnu 2017, změny vyhrazeny.

(úryvek z povídky Stoupání na horu, E. T. Seton)

Daleko na vyprahlém Jihozápadě stojí indiánská vesnice a za ní se tyčí z pouště vysoká hora. Vyšplhat na tuto horu znamenalo velký čin, a tak všichni chlapci ze vsi toužili, aby se o to mohli pokusit. Jednoho dne jim náčelník řekl: „Nu tak, chlapci, dnes se můžete všichni pokusit na tu horu vylézt. Vyjděte hned po snídani a jděte každý tak daleko, jak dokážete. Až budete unaveni, vraťte se, ale každý z vás mi přinese větvičku z toho místa, kam až došel.“

Vydali se na cestu plni naděje a každý cítil, že jistě dorazí až na vrchol. Ale brzy se loudavě vrátil tlouštík a vztáhl k náčelníkovi ruku, v níž držel kaktusový list. Náčelník se usmál a řekl: „Milý hochu, ty ses vůbec nedostal k úpatí hory; ani jsi nepřešel poušť.“ Později se vrátil druhý chlapec. Přinesl šalvějovou snítku. „Došel jsi na úpatí hory,“ řekl náčelník, „ale vzhůru jsi nešplhal.“

Další hoch měl větvičku lindy. „Dobře,“ řekl náčelník, „ty ses dostal až k pramenům.“

Později přišel další chlapec s trnitou větvičkou. Když ji náčelník uviděl, usmál se a řekl: „Ty jsi šplhal vzhůru, dostal ses až k prvnímu kamenitému splazu.“

Odpoledne dorazil hoch s cedrovou snítkou a stařec řekl: „Podal jsi dobrý výkon, dostal ses až do poloviny hory.“

O hodinu později přišel hoch s borovou větvičkou. Tomu náčelník řekl: „Výborně! Ty jsi vyšplhal až ke třetímu pásmu, měl jsi za sebou tři čtvrtiny výstupu.“

Slunce už stálo nízko, když se vrátil poslední. Byl to vytáhlý krásný chlapec vznešené povahy. Přicházel k náčelníkovi s prázdnýma rukama, ale oči mu zářily: „Můj otče,“ řekl, „dostal jsem se tam, kde nebyly žádné stromy – neviděl jsem žádné větvičky, ale spatřil jsem Zářící Moře.“

Také starcova tvář se rozzářila, když slavnostním hlasem říkal: „Poznal jsem to! Když jsem ti pohlédl do tváře, poznal jsem to. Ty ses dostal až na vrchol. Nepotřebuješ žádnou větvičku. Je to napsáno v tvých očích, zvoní to v tvém hlase. Pocítil jsi nadšení, můj hochu, viděl jsi nádheru hory.“

Pamatujte na to, hledači lesní moudrosti! Odznaky (Orlí pera a Mistrovství), které nabízíme za vykonané činy, nejsou „ceny“ – jsou to důkazy toho, co jste vykonali a kam jste až došli. Jsou to pouhé větvičky nasbírané po cestě, které vám mají ukázat, jak daleko jste se dostali při stoupání na horu.

(překlad Miloš Zapletal)